Britského spisovatele Georga Orwella, autora románu 1984, nemusím představovat, ale že bude mít místo i v mých gastroglosách, to by mě vůbec nenapadlo… a přece se stalo.

British Council se po více jak 70 letech omluvil tomuto literárnímu velikánovi za odmítnutí eseje zamýšlejícího se nad kvalitou britského jídla. Nehanil ho, naopak, ale do pro Brity ikonického džemu ze sevillských pomerančů přidal moc vody, a hlavně přemíru cukru! A ten byl v té době ve Spojeném království na příděl.

Jak to vlastně všechno bylo

Hned po 2. světové válce cítila britská vláda, že musí vylepšit svůj obraz za hranicemi a vyvrácením mýtů o špatné britské kuchyni přitáhnout větší počet turistů z Evropy a světa. Turistika jsou peníze a Británie je potřebovala. Vláda věděla, že země je válkou notně pocuchaná, životní úroveň nic moc a získaná vojenská prestiž z vítězného tažení proti Němcům a Hitlerovi rychle vyprchává. Je logické, že jedním ze směrů, kam upírala pozornost, byla i britská gastronomie. Její pověst měly podpořit glosy spisovatele George Orwella vycházející v deníku Evening Standard.

Orwell byl skvělý novinář a vzal vládní objednávku vážně. Ovšem až tak vážně, že se zamotal do vlastního ega (zdá se mi a možná) a začal uveřejňovat recepty jídel, které měl rád. Nicméně ve svých esejích dokázal popsat to nejlepší, co místní gastronomie umí. Nebál se rýpnout ani do francouzské kuchyně. Šel na to od lesa a to poznámkou, že kdesi četl jakéhosi francouzského autora tvrdícího, že na britské kuchyni je nejlepší ta francouzská. Poté přišel výčet všeho, co má Británie v jídle skvělého, co se jinde nenajde, a tím chtěl docílit částečné vymazání pověstné francouzské gastronomie. Nevím, jak v té době uspěl, ale byl vizionář a francouzská pověstná kuchyně v posledním období tak trochu vyprchává sama (mám pocit), i když je skvělá a jako klasický základ je používána stále.

Nicméně s oslavnou ódou na britské vaření narazil u zadavatele jedním ze svých esejů z roku 1946, jak jsem již psala. Velké množství cukru a vody v pomerančovém džemu dle jeho receptu bylo důvodem k odmítnutí a esej nebyl zveřejněn. Orwell se naštval a spolupráce na dané téma skončila fiaskem.

Nastal čas omluvy, aneb Britové jsou fakt frajeři

Událost zapadala úřednickým prachem dost dlouhou dobu. Přes 70 let se nic nedělo. Ovšem Britové mají tu vlastnost, že dokáží občas něco oprášit a věc dotáhnout do zdárného konce. Je jasné, že spoustě spisovatelů bylo jejich dílo odmítnuto, aby později bylo kasovním trhákem a dobylo čtenářské a literární kruhy, ale málokdo z odmítnutých se po 72 letech dočkal editorské či nakladatelské omluvy. Mr. Orwell má jako jeden z mála tuto výsadu.

Analytik Alasdair Donaldson z British Council nedávno prohlásil, že částečně chápe rozhodnutí nezveřejnit v dané době Orwellův esej, chápe jistou úřednickou zdrženlivost v situaci, kdy byly potraviny na příděl. https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/vareni-jidlo/dagmar-hertova-gastroglosa-mrkvovy-dort-britska-kuchyne-velka-britanie_1901261243_ado Ovšem na druhou stranu byla autorova glosa a recept na džem v naprostém pořádku a nastal čas, kdy s potěšením konstatuje, že je nutno věci napravit a omluvit se za stornování příspěvku.

A tak se stalo, omluva padla a já netuším, zda ji George Orwell přijal či jak se k ní postavil, do nadpozemského žití nevidím, ale i tak musím konstatovat, že to bylo hodně krásné rozuzlení, tak typické pro Brity!

Být prvním neznamená být prvním

Omluva Orwellovi po tolika letech je skvělá věc, ale já nemohu opomenout, že nakladatelský gigant Penquin Books byl ještě rychlejší. V roce 2005, tedy v době, kdy sám slavil 70 let od svého založení, vydal 70 unikátních titulů oslavujících toto výročí.

Mezi těmito knihami byla i Orwellova s pěti eseji o britské kuchyni včetně toho zatracovaného. Kniha nese název: In Defence of English Cooking (Obrana britské kuchyně) a její vydání byl zajisté počin a zadostučinění.

Ovšem já si stále nemohu odpustit znovu vyseknout hlubokou poklonu skvělému autorovi románů „1984“ a „Farma zvířat“, vždyť obhajovat skvělé britské jídlo bylo ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století vcelku odvážné. Dokáži se totiž vcítit do jeho situace i v současnosti, kdy se snažím o něco podobného…

Dovolím si další literární úkrok

Nelze psát o Orwellovi a nezmínit se o dystopickém románu 1984.

Kolikrát jsem již přemítala, že kdyby autor věděl, co současníky čeká a jaké budeme mít zkušenosti s heslem: Velký bratr tě sleduje, asi by se z toho při své povaze zbláznil.

Ani při svém nadání nemohl tušit, že jednou budou na polských jatkách umístěny TV kamery. Že proti nekalým praktikám personálu se podobně jistí řada majitelů restaurací, že technika bude sledovat pohyb hovězího steaku od pastvy po vzpomínaná jatka přes mnoho státních hranic, do skladů a přes kuchyně až po talíř. Že sociální sítě nás znají lépe než my sami sebe. Že vědí, co nám chutná, co nemusíme, po čem toužíme a třeba jakou máme nadváhu. Že chytré hodinky a telefon odhalí, do které restaurace jdeme, s kým tam jsme, co si dáme a jak dlouho se zdržíme. Že díky EET není problém zjistit, kolik rohlíků prodala prodejna smíšeného zboží v Horní Dolní mezi snídaní a obědem.

Dost, raději se nebudu pouštět do dalších úvah, ještě bych propadla „blbé náladě“ jako po prvním přečtení románu 1984.

K čemu mě George Orwell inspiroval?

Pod vlivem předcházejícího textu a nesouhlasu s heslem z románu, že „nevědomost je síla“, si dnes můžeme připravit vynikající džem právě ze sevillských pomerančů, je jejich sezóna a tedy pravý čas. Receptů je nepřeberně, já však nyní propadám pomerančové marmeládě s ananasem.

Nemusíte dávat pozor, kolik cukru použijete, je ho všude dost. No a příště určitě spolu připravíme šafránové buchty, které spisovatel vzpomínal ve svých esejích a které jaksi zapadly v anglické gastronomii do minulosti.

Vše se stihnout prostě nedá, to jistě znáte…

Marmeláda ze sevillských pomerančů s ananasem

Ingredience pro 5–6 středních sklenic:

1,5 kg sevillských pomerančů (nebo odrůda navel)
2,6 kg krystalového cukru, nejlépe třtinového
2 citróny
1 malý ananas

Postup:

Nejdříve pomeranče důkladně omyjte a osušte. Oloupejte kůru tak, že ji ostrým nožem naříznete na 4 díly, aniž byste poškodili vnitřek pomeranče. Z pomerančové kůry odstraňte dužinu a kůru nakrájejte na tenké plátky podle chuti a dejte do mísy. Pokud použijete okrajovač citrusové kůry, jednoduše pomeranče jeho pomocí loupejte, dokud nebudete mít dostatek tenkých nudliček. Z pomerančů a citronů vymačkejte šťávu odšťavňovačem nebo třeba rukou a nalijte do kastrolu, ve kterém budete vařit marmeládu, a nakrájejte zachovanou dužinu z ovoce, odstraňte pouze pecky.

Pevnou složku vložte do mušelínového sáčku. Do pomerančové šťávy přidejte 2,5 litru vody, přisypte tolik nakrájené kůry, kolik si přejte, aby bylo v marmeládě (čím více, tím hořčejší je), a zbytek přidejte do sáčku k dužině. Mušelínový sáček s dužinou ponořte do hrnce se šťávou a nechte stát přes noc v chladu. Druhý den vařte na mírném ohni s ponořeným sáčkem, dokud kůra z pomeranče nebude měkká a průhledná (vyzkoušejte zmáčknutím, musí se rozpadat), což je asi 30–40 minut. Nechte zchladnout a velmi opatrně vyndejte sáček do mísy, aby úplně vychladl. Mezitím do šťávy přidejte cukr a na kostičky nakrájený ananas rozmixujte do kaše  a povařte, doplňte zbývající šťávou z vymačkaného mušelínového sáčku, povařte na plném ohni asi 10 minut a přidejte lžíci másla. Vyzkoušejte odebráním lžičky marmelády na talířek, zda již tuhne, a pak plňte do horkých sklenic. Oranžový drahokam je na světě!