Hudební festivaly v polích s českou stopou
Většina znalců vážné hudby zná festival v Glyndebourne ve východním Sussexu. Toto nádherné místo, kde se každé léto pořádá tradiční operní festival, by měl jednou za život navštívit každý milovník tohoto hudebního žánru.
V roce 2014 se koná už 80. ročník a velmi často je poznamenán českou stopou. Místní sál byl už mnohokrát rozezvučen Dvořákovou Rusalkou, Janáčkovou Věcí Makropulos a Liškou Bystrouškou, či hlasem mezzosopranistky světového jména Magdaleny Kožené.
Kousek odtud je vesnička s názvem Glynde, která by snad nikoho moc nezaujala, ale v roce 1569 zde nechal vystavit spolumajitel všech okolních nemovitostí a polností William Morley sídlo zvané Glynde Place.
Hlavní budova je postavena ze sussexského pazourku a dává jí nádech tmavé pochmurnosti. Ovšem opak je pravdou. K budově patří i krásná zahrada, která je v letní sezóně přístupná všem návštěvníkům třeba na piknik, procházku a první víkend v červenci i k poslechu pravidelného jazzového festivalu LOVE SUPREME, který již také začíná být pojmem.
Glynde je typický anglický venkov, kde se bezmála celá vesnice živí zemědělstvím, ležící v panství čtyř, vzájemně propojených rodin (Waleyovi, Morleovi, Trevorovi a Brandsovi). Richard Trevor zde nechal v roce 1765 vystavit kostel sv. Panny Marie a nejenom tím se zapsal do místní historie. Na jeho počest byla v roce 1865 pojmenována právě dostavěná hospoda, nesoucí název TREVOR ARMS. Vystavění hospody (pubu) financoval pivovar Harveys z nedalekého správního města Lewes, ovšem postavena byla na pozemku pana Trevora, proto Trevor Arms.
Hospoda se specializuje na nabídku místních sudových, ale i lahvových piv a bývá osvěžující zastávkou pro turisty a cyklisty. Ti sice nejsou v zimních měsících hlavními návštěvníky, ovšem na nevšímavost hostů i mimo sezónu si jistě majitelé stěžovat nemohou. Každý večer a hlavně o víkendech je plná místních lidí.
Do hospody se vstupuje přímo z ulice, nebo druhým vstupem přes chodbu, která propojuje další tři místnosti s hlavní místností s výčepním pultem a barem. Venkovní zahrada je dostatečně rozlehlá a poskytuje bezpečí a klid hlavně pro rodiny s dětmi. Posedět se dá i před hospodou, kde jsou venkovní stoly však těsně u nepříliš frekventované silnice. Ovšem pro cykloturisty je to přímo ideální posezení, mohou si svou sklenici piva vypít i sedící na svém kole.
Zařízení restaurace je prosté, dřevěné lavice, stoly a různé typy a tvary židlí jenom dokreslují venkovskou atmosféru. Prostředí oživují čtyři funkční krby, a jelikož se jedná o kraj posedlý muzikou, i zde se pravidelně pořádají živá vystoupení především folkových kapel, případně jazz a soul hlasitě zní z reprobeden a k dispozici je i funkční a používaný gramofon.
Oráčův oběd (Ploughman`s lunch)
Za zvuku černošského soulu třicátých let minulého století jsme si objednali po pintě místního piva a na ochutnání jako předkrm teplou uzenou makrelu s topinkou a salátem a hlavní jídlo klasiku jako je fish and chips, hovězí páj (pie) na pivu a studený talíř zvaný „oráčův oběd“. Dohromady nic mimořádného, ale oběd pana oráče, stojí za zmínku.
Oráčův oběd je dnes již klasické anglické hospodské jídlo. Základem je sýr, čatní (chutney), dvě tři čtvrtky jablka a chléb s možným přídavkem vařeného vejce, šunky, nakládaných cibulek či okurkou a čerstvou zeleninou.
Oxfordský slovník tvrdí, že první zmínka o tradičním jídle oráče (chléb, sýr a pivo) pochází už z roku 1837 a dnes je chápáno jako studené polední občerstvení. Rozmach v britských hospodách zaznamenal tento studený obložený talíř po roce 1950. V Anglii skončil světovými válkami vynucený přídělový systém některých druhů potravin, mezi ně patřily i sýry. Výrobci vynikajících anglických sýrů potřebovali zvýšit svůj prodej a tím podpořit i produkci a začali propagovat ve všech hospodách konzumaci sýra. Zvolili jednoduchou cestu a na každém hospodském jídelníčku se objevil právě „oráčův oběd“, což byla zpočátku pouze kombinace sýra, chleba, jablka či nakládaných cibulek a sklenice piva. Hospodským to vyhovovalo, příprava byla rychlá, sestavená z běžných, trvanlivějších potravin. Navíc vše odpovídalo konzervativním zvykům návštěvníků hospod, neboť se sem chodilo především popíjet pivo a klábosit se sousedy o fotbale, rugby, kriketu, politice a místních drbech. Také se zde hrály různé stolní hry, při tom všem někdy i vyhládlo a k dispozici byla právě lehká jídla, jako jsou škvarky, nakládaná vařená vejce, slané brambůrky a arašídy. Oráčův oběd se jevil přímo jako přepychový pokrm.
Dnes je tato studená mísa vylepšena mnohem sfistikovaněji, anglických sýrů se podává najednou několik druhů, talíř je obložen šunkou, zeleninovými saláty s různým dresinkem, chléb může být nahrazen jak bílým, tak tmavým toastem, bagetou či dokonce čabátou (ciabattou) s kouskem másla, někdy nechybí ani paštika. Pro gurmány se může přidávat čatní, řapíkatý celer a další rozmanité studené oblohy. Neznámý oráč nemá na svůj oběd copyright a fantazii se v případě tohoto studeného talíře meze nekladou.
V dnes už ani v typicky zemědělském kraji na oráče s koňmi nenarazíme, ale jeho oběd je k dispozici skoro v každém pubu dodnes a stále si uchovává svou přízeň návštěvníků.
