Když vám Sir John Major, bývalý ministerský předseda Velké Británie vypráví, jak v prvních desetiletích dvacátého století fungovaly londýnské kabarety a varieté, tak věřte, že o tom ví z první ruky. Jeho rodiče totiž měli svůj vlastní muzikálový ansámbl.
Ačkoliv to zní dost nepravděpodobně, ale i tam jídlo mělo své místo. Kabarety a varieté v malých divadlech se stávaly místem společenského setkání střední a nižší vrstvy anglické společnosti a nebylo ničím neobvyklým, že obecenstvo při představení stálo a ládovalo se zpravidla nějakým tím pečeným jehněčím a sýrem. Muzikáloví herci jednoduše museli něčím zaujmout, aby posluchačstvo na chvíli přestalo žvanit a jíst a sledovalo, co se děje na jevišti.
John Major ve středu 19. září 2012 v londýnském Leicester Square Theathre uváděl svoji novou knihu „My Old Man, A Personal History Of Music Hall“ která, jak by se asi očekávalo není o politice, ale o jeho dětství. V příjemném rozhovoru vedeném výborným žurnalistou Davidem Aaronovitchem z Timesů jste překvapeni s jakou hloubkou Sir John, jak byl při interwiev noblesně oslovován, dokáže popsat společnost Británie v první třetině dvacátého století. Neopomene s úctou a pohnutím vzpomenout na své rodiče z prostředí varieté a vtipně odpovídat na otázky z publika. Po setkání s tímto překvapivě charismatickým a zábavným „prime ministrem“ jste příjemně naladěni ještě chvilku se nechat unést atmosférou večerního Londýna. V přímém sousedství Leicester square, známého náměstí plného divadel a kin, kde se konají otvírají všechny premiéry filmů a je zaručeně nejdražší vstupné v celé Británii, láká zářící a pulsující čtvrť China Town. Zahrnuje Gerrard Street a jí paralelní ulice a je oddělena čínskou bránou s barevnými draky s portrétem královny uprostřed. Jak je vidět i Číňané v Londýně jsou vděčni za vlídné přijetí na půdě Spojeného Království. Za svůj vznik tato část města vděčí mnoha emigrantům zvláště z Hong Kongu, kteří tuto čtvrť uvedli opět k životu spolu se vzrůstající oblibou čínské kuchyně. Historie této čínské čtvrti je spjata s čínskými námořníky pravidelně plujícími z Asie do Londýnských Docklands. Za druhé světové války při bombardování Londýna však byla tato část Soho velmi silně zasažena německými bombami. Po roce 1968 začíná její pravý rozkvět a mimo četných erotických podniků zde legendární Led Zeppelin v některém ze sklepů na Gerrard Street zkoušeli své první hudební kousky.
Celá čtvrť je jedna vibrující pěší zóna lemována čínskými obchody, restauracemi, bary, občas jsou vidět nápisy sídlících čínských firem a právníků, kteří se nabízejí jako odborníci na získání víz ve Spojeném Království. Jídlo je ale středobodem „China Town“. Restaurace a bistra jsou plná, vše je originálně čínské, přímo před vámi vám udělají nudle, rýži, zeleninu maso. Snad v každé výloze visí pečené pekingské kachny, úctyhodně srovnané a nasvětlené, stále pod teplými nahřívadly, kdykoliv připravené k pozření. Pravé Čínské „Street food“.
Nevíme, pro kterou restauraci se rozhodnout, všechny jsou pestré, zajímavé, mají své naháněče anebo vlídné přijetí u vchodu. Pyšně vystavují jídelní lístky a prezentují aktuální menu. Ctíme pravidlo, že nejlepší autentické jídlo je tam, kam chodí nejvíce místních, znalých dobrého podniku. Nechceme padnout do turistické pasti. Vybíráme velkou restauraci, kde je nejvíce Asiatů. Je celá v růžovém, ubrusy a nažehlené potahy na židle působí jemně, ale červené pozadí s barevnými čínskými zlatými draky nám dává na obdiv, kde jsme. U vchodu nás zdraví malá čínská dívka, snad ještě dítě, odhaduji ji méně než 15 let, ale kdo ví, je těžké to určit. Dostáváme stůl uprostřed velkého prostoru a už se kolem nás točí snad 5 číšníků, všichni jsou v růžových košilích. Vše jde velmi rychle, objednáváme jasmínový zelený čaj, čínské pivo a limonádu, jako předkrm smažené mořské řasy. Ptáme se na doporučení k jídlu, chceme kuře, nejlépe s chilli. Náš syn Péťa má hned jasno: pečená pekingská kachna s čínskými palačinkami a švestkovou omáčkou Hoi Sin. Na doporučení si objednáváme ze specialit kuchaře „chicken chili hot pot“ neboli pálivý kuřecí kotlík s vařenou rýží. Atmosféra je příjemná a živá, a to už je po desáté hodině. Tohle město a i tahle čtvrť snad nikdy nespí.
Za chvilku přinášejí jídlo. Nejlépe vypadá kachna, je to obrovská porce, úhledně nakrájené pečené kousky glazované kachny, čerstvě vypadající libové maso je neodolatelné. Všichni ochutnáváme, je šťavnaté, voňavé, napovrch lehce křupavé, přesně jak by to mělo být. Opravdová lahůdka.
Náš „chilli hot“ kotlík je plný všech druhů papriček a i když jsme s mým mužem Petrem zvyklí na pálivá jídla a chutnají nám, po prvním ochutnávání zjišťujeme, že tohle je trochu jiná třída. Omáčka je ale výborná, s jemnou chutí rýže dokonalá kombinace, jen se musí opatrně, hlavně moc nekousat do velkých kusů červených, zelených i sušených papriček. Nejzrádnější snad jsou ty sušené, asi ten nejvíce pálivý druh Sechuan . Moc nám chutná, maso je křehké, tenké plátky jen splývají s dokonalou omáčkou. Překvapila nás prezentace kotlíku, stojí totiž na čerstvých bambusových výhoncích. Snad si je nemáme přidat to kotlíku?! Jsme ubezpečováni, že je to pouze proto, aby kameninový kotlík nepálil na talíř na kterém je usazen. Jedno je jisté, čerstvé bambusové výhonky tady slouží jako podložka! Moc se nám to líbí. Nakonec uždibujeme kousky kachny, která je asi nejpopulárnějším jídlem, jak poznáváme po ochutnání a už zcela chápeme, proč jich ve výlohách visí snad stovky.
Takže nejlepší čínská restaurace v Londýně je v China Town a dejte si pekingskou kachnu. Mají jí na mnoho různých způsobů, ale vždy zaručeně čerstvá a chutná. Autentická.
A ještě: až budete chtít s personálem prohodit pár slov v mandarínštině, jako jsme se pokoušeli my, tedy konkrétně náš syn Péťa asi neuspějete, zde mluví jen kantonsky, samozřejmě kromě perfektní angličtiny. A restaurace se jmenuje DING HAO RESTAURANT, jak nám personál napsal na vizitku a není pod ochranou mafie. Nemá totiž akvárko!
www.topofthetownrestaurant.co.uk
37-38 Gerrard Street, London WD1 5QB
